I letos Vás srdečně zveme do plaského kláštera na Cisterciácké noci s Osadou.
A jelikož si v letošním roce připomínáme 300 let od úmrtí Jana Blažeje Santini‑Aichela (1677–1723), budou i naše prohlídky věnovány jeho géniu.
K letošním prohlídkám nás inspiroval tento jeho zápis:
„Narodil jsem se 3. února 1677, na den sv. Blažeje jako nejstarší syn do vážené rodiny pražského kameníka italského původu, Santina Aichela a druhého dne jsem byl pokřtěn v chrámu sv. Víta jako Jan Blažej Aichl.
Moje maminka pocházela z Plzně a byla to pravděpodobně Češka.
Mám tělesnou vadu – část těla ochrnutou a chromou, takže nemůžu pokračovat v otcově kariéře a převzít po něm kamenickou dílnu.
Kamenictví jsem se přesto vyučil, ale vystudoval jsem malířství.
Po vyučení jsem se vydal nabrat zkušenosti obvyklou vandrovní cestou.
Prošel jsem Rakousko, Itálii.
V Římě jsem se seznámil s díly Francesca Borrominiho, tento radikální architekt byl považovaný římskými konzervativními současníky za „blázna“, ale já byl z jeho staveb doslova unesen.
V Itálii jsem získal kvalifikaci architekta a do svého jména jsem přebral ještě otcovo jméno Santini.
Stejně tak učinil i bratr František.
Ano, mám bratra. Jen jsme se nepohodli kvůli majetku…však to znáte.
Ale proč Vám to všechno vlastně říkám?
Když jsem se vrátil z Itálie zpátky do Čech, navázal jsem na činnost architekta Matheye.
Po jeho smrti jsem dokonce některé projekty přebral a dokončil, přebral jsem i Matheyův okruh stavebníků a částečně jsem navázal na jeho styl.
Jedna z prvních větších zakázek byla pro zbraslavského opata Lochnera a ten mně pak doporučil dalším cisterciáckým opatům…
Jenže zřejmě je to pořád málo.
Někteří mi neustále předhazují, že nejsem členem stavitelského cechu, že nemám stavební firmu, že jsem pouze projektantem, který si realizuje a dohlíží na vlastní stavby a nedej bože má z toho i příjmy.
Ale já už mám té věčné kritiky dost!
Rozhodl jsem se, že odejdu z Čech…
Nevím, třeba po stezce do Santiaga de Compostela.
A kdo ví, co všechno mne po té cestě potká, věřím, že tam ve světě, si budou mé práce více vážit.
Na cestu jsem se zprvu vydal sám. Ale dlouho to tak nezůstalo. Už je nás pěkná skupinka. Mezi posledními se přidali jakýsi Jakub Antonín, tady z nedalekých Kralovic a pak Matyáš Bernard, ten prý je na cestě již delší dobu, jde až ze Salcburku. Tvrdí o sobě, že jsou umělci- jeden malíř a druhý sochař. Já osobně neznám žádnou jejich práci. A dost pochybuji, že někdy za svoje díla dostali zaplaceno. Ale co už, ve světě jistě nějaké ty zkušenosti získají, o tom jsem přesvědčen. A navíc jsou to skvělí společníci, cesta nám bude příjemně ubíhat.“
A právě tady se setkáváme s Janem Blažejem Santinim i my. Osud tomu chtěl, že on i jeho společníci na cestě zabloudili a v samém začátku putování sešli ze správné cesty.
Naštěstí to bylo v místě u plaského kláštera, kde právě proběhla schůzka plaského opata Evžena Tyttla s jeho dlouholetým přítelem a nynějším žďárským opatem Václavem Vejmluvou…
Kdoví jak by to celé dopadlo kdyby se naši poutníci s opatem Vejmluvou nepotkali u klášterní brány a nezeptali se ho na cestu…
